Cítím že jsem svůj dluh za to, co mi dal tento kraj, splatil. Jsem přesvědčen, i když přiznávám, že se můžu mýlit, že tato povídka “ Smrt krásných srnců” o Leo Popperovi a Karlovi Proškovi se bude číst ještě za padesát let, až my tu nebudeme. Někteří lidé mi řekli v těchto dnech, že bude jednou v čítankách. Ale i kdyby tam nebyla, poslal jsem do toho kraje za všechny peníze co jsem v těch dnech měl tolik výtisků, že bude jednou schována v branovských a nezabudických chalupách a bude se předávat z pokolení na pokolení tak jako hrací obrazy nebo hmoždíře. Ne pro mou slávu, ale proto, aby viděli jací byli mrtví, kteří tu žili, chodili na Brtvu na trávu a vyhrávali na gramofon “Tisíc mil”.                                                                                                                           Ota Pavel    Z povídek Oty Pavla ... "Jdu proti řece, v řece je stříbro a zlaté listí. Jdu sám a najednou si uvědomuji, že tu nehoukají auta, abych uhnul, a nedrnčí tramvaje, abych couvnul. A to je vlastně ten hlavní důvod, proč jdu na štiky."   Prošek chodil s věrným vlčákem Holanem na srnčí – jejich lovištěm byla především stráň nad ostrůvkem u řeky. Prošek vždy vzal Holanovu hlavu do dlaní, nasměroval ji na hnědou tečku v té stráni a řekl: „Holane, běž! “ Pes vyběhl, skočil po srnci a zlomil mu vaz.   "Chytnem někdy zlaté úhoře?" Tatínek měl na mysli, kdy dostanem tolik úhořů najednou, že to bude stát za to jít k řezníkovi Francimu Janouchovi a říci mu, aby zapálil akátové a švestkové dříví, které kvete bíle, a přidal k němu jalovcové bobulky. Šilhavý Franci nám slíbil, že to dříví určitě nechá na dvorku pro naši soukromou spotřebu. Tatínek i Franci stárli, a jak mě Janouch potkal, vysmíval se mi, kde mám ty úhoře ze zlata.