V současnosti naleznete na řece Berounce čtyři funkční přívozy. Vedle Darové,
Nadryb a Mokropsů II - Kazíně je to i zřejmě nejstarší a nejromantičtější,
který naleznete v Luhu pod Branovem, sedm kilometrů od Křivoklátu proti proudu
řeky. Na jejím pravém břehu vznikl už v polovině 17. století, a to z nutnosti,
protože v dřívějších dobách byl mnohdy jediným spojením s druhým břehem. Pro lidi
žijící v okolí řeky byl tudíž životně důležitý a pro převozníka zdrojem příjmu do
většinou chudých poměrů. Byl důležitým a mnohdy váženým člověkem, jehož řemeslo
lidem usnadňovalo život. Bez jeho dvou lodí a sochorů (bidel) by se lidé nedostali
například s kravami na pastvu, za prací, do mlýna, kostela, přepravoval i smuteční
průvody na pohřby do Nezabudic. V současnosti je nejvíc využíván zejména turisty,
občas poslouží i místním.
V minulosti se převoz hradil vším možným, čile fungoval výměnný obchod – místo peněz
se převozníkovi platilo službami nebo zbožím. K jeho obživě patřila i pronajatá obecní
pole, která obdělával. Musel totiž rodinu zabezpečit na časy, kdy byla řeka nesjízdná
či zamrzlá. Malá loď pojala pět lidí, velká dvacet a vyráběl je František Vlk. Každá
musela být pro větší bezpečí vybavena dvěma sochory nebo veslem. Nejlepší dřevo k výrobě
sochorů rostlo přímo v Luhu. Dodnes se vyrábí z hladké jedličky.
Lidé žijící v Branově a jeho okolí se díky hlubokým a rozsáhlým lesům živili
převážně uhlířinou, není tudíž divu, že v Luhu, poblíž ústí Štuleckého potoka
do Berounky, byla postavena v roce 1651 Kryštofem Kytnerem první ze dvou malých
uhlířských chalup, v nichž žilo šest lidí. Nestávala ale přesně na místě dnešního
objektu přívozu, nýbrž tam, kde je dnes posezení pro turisty. Stavení bylo dřevěné
a pokryté došky. Usedlíci z Luhu byli ku pomoci vrchnosti, pracovali v lesích a v
roce 1655 jich zde žilo už 44. Dům ale nepřečkal řádění obrovské povodně v roce 1872
. O rok později však stál znovu, ovšem už na současném místě, aby byl lepší výhled na
přívoz. V té době byl jeho držitelem pan Donda s rodinou.
Z dosažitelných pramenů bylo dále zjištěno, že v roce 1914 byl přívoz pronajat Václavu
Proškovi za kauci 319 korun zlatých. Od roku 1922 zde žil František Štiller a po něm v
letech 1928-1944 Karel Prošek – jeden z hrdinů příběhů Oty Pavla. Připomeňme si dochovaná
jména i dalších převozníků, jak přibližně na přívozu žili nebo převáželi: Václav Vlk, Škabrada
(křestní jméno jsme nezjistili), Karel Pelc, Václav Jakubec (1955-56), Albín Neubert,
Karel Pelc, havířský důchodce Jan Müller, v letech 1975 – 78 bylo stavení prázdné a převážela
v Luhu žijící, podle Oty Pavla, krásná Marie Vlková, do roku 1978 zde převozničil ostrý chlap
Šeremeta, jenž byl na nějaký čas posledním převozníkem v Luhu. Další historická kapitola začíná
rekonstrukcí chalupy a vznikem pamětní síně Oty Pavla. S kamarády se do ní v roce 1986 pustil Ivo Brůžek,
který zde byl od otevření síně v létě 1990 do roku 1995 hlavním převozníkem. Po něm převzal sochor (bidlo)
Zdeněk ´Kovák´ Veselý (do 2001). Po jeho tragickém skonu ho nahradila Libuše Vosátková, která se v
současnosti s kamarády stará o funkčnost pamětní síně a přívozu.
|
