Ota Pavel              (vlastním jménem Otto Popper, prozaik, publicista, reportér) „Vše hezké má brát člověk od života jako velký dar a vážit si toho.“ O. Pavel v dopise bratru Hugovi 20.9. 1965 Život Narodil se 2. července 1930 v Praze jako třetí syn Hermíně a Leovi Popperovým. V roce 1939 se rodina přestěhovala kvůli nacistickým rasovým opatřením do Buštěhradu (otec byl židovského původu), kde žili v domě č.p. 54 Leovi rodiče.V roce 1943 museli nastoupit do Terezína oba bratři – Jiří a Hugo, v roce 1945 pak i otec. Ota chodil v Buštěhradě do obecné školy, věnoval se fotbalu v SK Buštěhrad, v zimě hrál hokej. Od roku 1944 až do konce války pracoval v dole Prago- důl Dunderka v Dubí u Kladna. Z Terezína se po válce vrátili otec i bratři. Rodina se přestěhovala zpět do Prahy, Ota začal studovat v roce 1945 na dvouleté obchodní škole a pomáhal otci v drobném podnikání. Na doporučení Arnošta Lustiga v roce 1949 Ota Pavel nastoupil jako sportovní redaktor do českého rozhlasu (zůstal tu do roku 1956). Po vojně se v roce 1953 rozhoduje, že se pokusí o dráhu spisovatele a začal publikovat povídky v časopisech. 11. února 1956 se ve Špindlerově mlýně oženil s o šest let starší redakční sekretářkou Věrou Novákovou (a vyženil dva syny - pětiletého Petra a desetiletého Jana) a 16. srpna 1956 se jim narodil syn Jiří. V roce 1956 začal psát pro sportovní týdeník Stadion a od roku 1957 je redaktorem časopisu Československý voják. V roce 1960 Ota Pavel maturoval na večerní střední škole.V roce 1962 provázel fotbalisty pražské Dukly na zájezdu do USA (kniha Dukla mezi mrakodrapy). V roce 1964 onemocněl vážnou psychickou chorobou – maniodepresivní psychózou. První velký záchvat ho stihl na IX. zimních olympijských hrách v Innsbrucku, kde zapálil v horách selskou usedlost a byl poprvé hospitalizován na psychiatrické klinice Ústřední vojenské nemocnice v Praze. Vinou nemoci odchází v roce 1966 do invalidního důvodu. Často se vrací do krajů svého dětství. Útočištěm se mu stává Kouřimecká rybárna s přívozem, kde tráví čas u Jaroslava Zýky. Bratr Jiří ho 31. března 1973 již po šestnácté odvezl do bohnické léčebny, kde ještě tentýž den umírá na selhání srdce. Dílo Ota Pavel proslul knihami dvojího typu – povídkami se sportovní tematikou a povídkami z kraje jeho dětství – Křivoklátska. K místům kolem přívozu v Luhu u Branova, hospůdky U Rozvědčíka a kolem kouřimeckého přívozu. K řece Berounce a rybolovu měl silný citový vztah, a to se v jeho povídkách plně odrazilo. Možná proto se dnes mluví o těchto místech jako o kraji Oty Pavla. Nejdříve vycházejí knihy ze sportovního prostředí: 1964 - Dukla mezi mrakodrapy, 1967 - Plná bedna šampaňského, 1968 - Cena vítězství, 1971 - Pohár od pánaboha a 1972 - Syn celerového krále. Pátá kniha sportovních příběhů - Pohádka o Raškovi vychází až po jeho smrti v roce 1974. V roce 1971 vydali v Československém spisovateli první autobiografickou knížku – Smrt krásných srnců . Druhá vychází až roku 1974 v Mladé frontě a jmenuje se Jak jsem potkal ryby . Kromě slavných povídkových knih je Ota Pavel autorem rozhlasové dramatizace své povídky Omyl, televizních scénářů Kladno hází, Alfréd Jindra, Pohár za první poločas , dále filmového scénáře Poslední etapa . S Arnoštem Lustigem napsal předmluvu k fotografické publikaci Třetí celostátní spartakiáda - 1965, je autorem úvodu k fotografiím Viléma Heckela Hory a lidé - 1964. Je zastoupen v knize O rybářích a pro rybáře -1970. Od podzimu 1970 sbíral Ota Pavel materiál pro scénář k filmu Poslední ráj. Měl být o převoznících, rybářích a lesnících z Křivoklátska, o „fialovém poustevníkovi“ Václavu Matouškovi. Dochovaný materiál zůstal v pozůstalosti. Po smrti O. Pavla vyšla celá řada výborů z jeho díla. Mezi ty nejlepší patří: 1977 Fialový poustevník, 1985 Zlatí úhoři, 1989 Výstup na Eiger, 1994 Jak šel táta Afrikou. Sebrané spisy Oty Pavla vyšly v letech 2002-2003 v nakladatelství HAK Praha v péči Slávky Kopecké a jsou sedmidílné. (1. díl: Dukla mezi mrakodrapy, 2. díl: Plná bedna šampaňského, 3. díl: Pohádka o Raškovi a Pohár od Pánaboha, 4. díl: Smrt krásných srnců, 5. díl: Syn celerového krále, 6. díl: Jak jsem potkal ryby, 7. díl: Povídky z šuplíku – texty z pozůstalosti). Ota Pavel za své dílo obdržel cenu Víta Nejedlého a novinářskou cenu Julia Fučíka. Byl členem Svazu československých spisovatelů. Jeho povídky vycházely s režimními redakčními úpravami, proto lze jejich původní verze najít až ve výborech vydávaných v devadesátých letech a později. Vzpomínkové knihy o Otu Pavlovi a knížky o Kraji Oty Pavla Pavlová Věra, Vzpomínky na Otu Pavla, V.P.K., Praha 1993. Fiala Jan Šimon, Z posledních rájů Oty Pavla, Bílý slon, Praha 1998. Peterová Zuzana, Spanilé jízdy aneb Náš bratr Ota Pavel, Nezávislý novinář, Kladno 2000. Brůna Otakar, Potkat tu Otu Pavla, Akcent, Třebíč 2000. Peterová Zuzana, Jak jsme se zbláznili: můj táta Ota Pavel a já, G plus G, Praha 2001. Pechová Jaroslava, Zpáteční lístek do posledního ráje Oty Pavla, Laguna, Praha 2002. Lustig Arnošt, Okamžiky, Nakladatelství A.Šťastný, Praha 2003. Monografie o Otu Pavlovi Brůna Otakar, Slzy na stoncích trávy, 1990. Svozil Bohumil, Krajiny života a tvorby Oty Pavla, Akropolis, Praha 2003. (z dostupných slovníků a novinových článků pro potřeby pamětní síně O.Pavla v Luhu u Branova, otevřené 30.6. 1990, sestavila I. Dvořáková, 2.7. 2004, aktualizace 25.5. 2005 a 20.5. 2006) Úvod   Kontakt